Moje svatá pistole

Dialog
Místo:
Domov, Fučíkova (pořád ji nepřejmenovali) 25
čas:
18:01:35
postavy:
Otec, Artur

Otec: Tak teď jsi tomu nasadil korunu, ty vole. Čtyři čtverky na čtvrtletí, to jsem neměl ani já. A to jsem nebyl žádnej génius. Zklamal jsi mě. Tolik peněz do tebe pořád rvu. A ty se mi takhle odvděčuješ. Chtěl jsi jet o víkendu s kamarády na chatu, že? Do prdele pojedeš. To ti garantuju. Ty nejsi blbej,jenom se flákáš.
Artur: Nezvládám to. Nemám na tu školu.
Otec: Co je to za kecy? Gymnázium není žádná náročná škola. Jó, to kdybys studoval na vysoké na chirurga, tomu říkám náročná škola. Ale ne obyčejný gymnázium.
Artur: Já už tam nevydržím. Ani vteřinu.
Otec: To si piš, že tam vydržíš. Co by jsi jinýho chtěl dělat?

TICHO

Otec: Tak odpověz sakra!
Artur: Nevím.
Otec: Tak mladej pán neví! Vypadni se učit, nebo tě snad zabiju!

Dialog
Místo:
Gymnázium 1. Máje, Poříčí, učebna 20
čas: 08:13:48
postavy:
Učitelka matematiky, Artur

Učitelka: Tak, někdo půjde k tabuli. Kolikátého máme….osmadvacátého, kdopak má ve třídním výkazu číslo osmadvacet?

TICHO

Učitelka: Tak se budu muset podívat do třídnice…..dvacet osmička je Artur. Arture, ty si nepamatuješ své číslo, nebo co?
Artur: Ne.
Učitelka: Překvapilo by mě, kdyby sis vůbec něco pamatoval. Alespoň něco. Ale tobě očividně stačí, když si pamatuješ jen své jméno. Kam to chceš s takovou dotáhnout?
Artur: mlčí
Učitelka: Má tě vůbec cenu k tabuli vyvolávat?
Artur: Ne.
Učitelka: To jsem předpokládala. Měl bys jít do sebe. Tak někdo jiný. Co třeba ty, Marie? Ty vždycky umíš.

Dialog
Místo:
Gymnázium 1. Máje, Poříčí, školní šatny západně od vrátnice, respektive šatna III.A
čas:
13:35:02
Postavy:
Artur, Michaela (Arturova láska)

Artur: A budeš tam na té zábavě?
Michaela: Proboha!
Artur: Co se děje?
Michaela: Když už mě přestaneš otravovat???
Artur: Cože?
Michaela: Kdy už pochopíš, že tě nechci? Že si ubohej? Proboha, jak tě už mám poslat do prdele, abys za mnou přestal dolejzat?
Artur: (překvapen, neví, co říct)
Michaela: Teď se rozloučíme a víc na mě nepromluvíš ani slovo, jasný? Čus.

Dialog
Místo:
Ulice Nádražní, neudržovaný prostor za plechovým přístřeškem, který kryje autobusovou zastávku
čas:
13:54:59
Postavy:
Artur, Jaromír (Arturův nejlepší přítel, též spolužák)

Artur: Všechno mě štve. Už to nevydržím. Poseru se z toho. Skoro každý ráno zvracím. Nenávidím tu školu. Asi uteču z domu. Fotr je debil. Protože dál už to nejde.
Jaromír: (právě se pokouší zapálit trávu v dýmce, ale moc to nejde.Nakonec se mu to podaří, potáhne do sebe kouř a drtí ho v hlavě. Vyfoukne namodralý dým a až teprve pak odpoví). Co jsi říkal?
Artur: Že to v té škole nevydržím. Zešílím.
Jaromír: Nechceš trochu brka?
Artur: Víš, že nehulím.

Jaromír: Jo, tvůj boj.
Artur: Co mám teda dělat? Co myslíš?
Jaromír: S čím?
Artur: Se školu. Nenávidím ji.
Jaromír: Co já vím. Taky školu nemám rád.

Dialog
Místo:
Domov, Fučíkova 25, Obývací pokoj
Čas:
20:00:13
Postavy:
Artur, Otec

Artur: (dívá se na televizi)
Otec: Snad by se mladý pán nechtěl čumět do bedny? Mazej se učit !!!
Artur: Můžu se aspoň jednou za týden podívat, na to, co chci?
Otec: S tvým prospěchem ne.
Artur: A co když neodejdu?
Otec: (vrazí mu facku): Na mě drzej nebudeš! Nezapomeň, kdo tě živí!

Akce
Místo:
Domov, Fučíkova 25, Obývací pokoj a Koupelna
Čas: 06:15:55
Postavy: Otec, Artur

Artur se plíží do ložnice. Ze zásuvky vytahuje otcovu pistoli. Otec si dopřává ranní sprchu v koupelně.

Dialog
Místo:
Domov, Fučíkova 25, Kuchyně
čas: 06:45:37
Postavy: Artur, Otec

Otec (snídá společně s Arturem): Doufám, že si nezapomněl na naši včerejší večerní rozpravu. A doufám, že dneska ve škole nechytíš nějakej flastr. Jestli jo, tak tě asi zabiju.
Artur: Drž hubu.
Otec (překvapen): Co jsi to říkal?
Artur: Drž hubu.
Otec: Ty parchante malej, co si to dovoluješ?

Artur vytáhne pistoli z kapsy a střelí otci do těla

Aeternalog
Místo: Spousty
čas: 15. ledna 2007
Postavy: Hodně

Když ho zabil, nejdřív nemohl uvěřit, že to udělal, ale bylo to tak. Konečně ho zabil. Měl výčitky – ale výčitky jenom proto, že zabil, nikoli proto, že zabil otce, protože kdybychom měli sestavit top ten lidí, které Artur nenávidí, tak na první příčce by suverénně kraloval právě otec.
Začal. S čímsi začal – a muselo to být dokončeno.Cítil, že ho volá hlas nevyhnutelného osudu.  Dal si pistoli za opasek, zakryl ji košilí, v šuplíku našel nějaké náboje,   vzal si batoh s učebnicemi a šel na autobus.

Vcházel do školy – a vzpomněl si na pátý odstavec školního řádu – studentům je zakázáno brát do školy nože a jakékoli jiné zbraně. 

Zasmál  se.
Přišlo mu to neobyčejně vtippné, když ho teď v kapse tlačil kvér.
Zabije  všechny, co nenávidí. A bude jich hodně. Především učitelka z matematiky. Čůza, kurva, svině. Ta půjde jako první. Pak Jura s Tomáš. Tihle dva spolužáci ho už pěkně serou – nenávidí je, nenávidí, kurvysviněhajzlové, sere ho,  že dýchají jeho vzduch, že zabírají místo v jeho časoprostoru, zvířecí nenávist. Vlastně klidně zabije všechny. Jo. To udělá. Pokusí se jich zabít co nejvíc, protože jsou stejně nesnesitelní, bude to pomsta za jeho vlastní utrpení, stáhne je do pekla, Satanovi do náruče.   
Jenom Jaromíra ne. Všichni o něm všichni říkají, že je to vyhul bez špetky zodpovědnosti. Je to jediný člověk, který byl schopen se s Arturem normálně bavit.
Jednoduché plány jsou ty nejgeniálnější.
Výuka začínala češtinou na učebně číslo sedm. V kapse ho netlačila pistole, tlačilo ho tam DÍLO ZKÁZY a Artur si připadal jako Satan – vykonavatel pomsty, vendety spravedlivé
a kruté.
Učitelka přišla celých deset minut po zvonění, jak už měla ve zvyku.
Artur se ji chystal zastřelit.

Zábrany?

Ne.

Proč?

Osud ho volá. Bůh po poplácává po zádech.

Na dnešek vyšli beatničtí básníci, řekla učitelka, rozebereme si Bukowského. Každého vzdělaný člověk by ho měl znát.

Bukowského? Toho? Artur má na světě jenom tři věci rád: Michaelu, Jaromíra
a Bukowského. Miluje Bukowského, protože mají podobné otce.   

Napište si do sešitu: Narodil se v Andernachu, v Německu. Ve věku tří let emigroval do USA.

„Včera si kočka klidně vykračovala po příjezdové cestě
s živým posměváčkem v tlamičce
třepotal křídly, třepotal a tloukl nádhernými křídly,
křídly roztaženými jako nohy ženy,
a pták se už neposmíval,
žadonil, modlil se,
ale kočka
kráčejíc napříč staletími
mu nechtěla naslouchat.“

Šeptal si polohlasem Artur jeho báseň.

Ne, vždyť nemusí nikoho zabíjet.

Slyšíš toho? řekl jeho nenáviděný spolužák Jura, „co to zase mele?“
Nemám tušení, on byl vždycky jinej,“ zasmál se Tomáš.
Prásk! Mrd! Kurvasvinědopiče!!!! 
Artur v mžiku vteřiny vytáhl pistoli a bez toho, aby mířil, vystřelil Tomášovi na hlavu. Jeho obličej zmizel. Proměnil se v krvavou břečku. Z temné díry, která snad dříve byla ústa, se ozývalo jemné, tiché, táhlé vzdychání a krev se rozlévala po podlaze.
Všichni strnuli. Nikdy neviděli nikoho vraždit, nikdy nezaslechli výstřel ostrého náboje, nevěděli co dělat, tak prostě strnuli.
Prosím, vyprávějte dál o Bukowském, pobídl Artur učitelku, A prosil bych, aby nikdo nerušil. Bukowski ži-žil v Los Angeles pokračovala s vytřeštěnýma očima učitelka a vůbec nevěděla, co si má o dané situaci myslet. Měla jenom pocit, že když přestane mluvit, zemře.

V ředitelně právě rozhodli o dalších životech.
Ředitel Tesař a zástupce ředitele Liška právě hovořili o školních záležitostech.
Najednou se ozvala velká rána.
“Skoro bych řekl, že to byl výstřel,“ řekl Liška.
“Výstřel? Kdo by tady střílel? To zase primáni určitě dělají bordel a něco jim spadlo.“

Bukowski nenáviděl svého pedantského otce a byl dlouho osamělý,“ říkala učitelka a neměla moc daleko k nervovému zhroucení.
Třída seděla jako zařezaná a po očku, ale jenom po očku, aby to nebylo moc nápadné, pozorovala Artura a jeho ruku svírající pistoli. Každý přemýšlel, jak z toho srabu ven –
a každého napadlo řešení mrtvého brouka. Ke dveřím bylo daleko.
Jediný, komu nedocházela situace, byl Jaromír.
„To nás chceš všechny zabít?“ zeptal se zcela bezelstně.
„Jo, kromě tebe,“ odsekl Artur.
Jaromír vstal a přišel k Arturovi.
„Dej mi to. K čemu ti bude, když nás všechny zabiješ, he?“
„Nepleť se do toho. Tebe nechci zabít.“
„Dej mi to.“
„Běž pryč. Běž z týhle školy.“
Toho, kdo by po této nabídce, ze školy neodešel, už můžeme nazvat hrdinou – nazývejme tedy Jaromíra hrdinou, i když pro ostatní to byl až do teď „zasranej vyhul, kterýho z gymnázia ještě nevykopli – což absolutně nechápu.“
„Moc tě prosím. Nikdy jsem po tobě nic nechtěl – ale dej mi tu pistoli,“ vyjednával Jaromí. 
„Jardo, běž pryč!“
„Tak já si ji vezmu sám.“
Vzal pistoli za hlaveň a snažil se ji Arturovi vytrhnout. Přetahovali se. V televizní estrádě by to vypadalo srandovně – tedy však nikomu do smíchu nebylo.
Ostatní ze třídy na to hleděli jako tupé ovoce – nic je nenapadlo udělat. Měli příliš strachu na to, aby něco udělali. Ale nemáme jim co vyčítat – vždyť s tím, že je chtěl někdo zabít neměli žádné zkušenosti.
Ozval se druhý výstřel – a Jaromír klesl k zemi. Artur nelidsky zaječel – ne, Jaromír byl přítel – to se nemělo stát! ZKURVENEJ GYMPL! Jaromír je mrtvej! Mrtvej! Mrtvej! Mrtvej! Kurvasviněmrdatovce! Mrtvej! Jediný člověk, co mu kdy rozuměl!
Druhý výstřel působil jako roznětka – všichni ze třídy začali řvát a drát se ke dveřím, utíkali
o svůj mizernej život.
Musí pomstít Jaromíra. Zabije je všechny. Svině. Kurvy. Hajzly.
Běžel za nimi a střílel naslepo do prchajícího stáda. Asi čtyři další spolužáci padli. A střílel dál. Další dva. Deset. Dvacet. Došel zásobník. Ještě, že jich má několik. Předpokládal, že bude potřebovat hodně nábojů.

„To nejsou primáni,“ řekl Liška. „Co ten řev? A další výstřely!“
„A do prdele!“ zaklel ředitel Tesař, když mu došlo, co se asi děje a navíc mu na mysl přišly masakry v Kanadě, USA, Německu a tak vůbec. Zapnul školní rozhlas a hlásil:
„Přerušte výuku a seďte klidně v lavicích. Nevycházejte ze tříd. Ani na toalety. Myslím to opravdu vážně – učitel, který dovolí, aby se student vzdálil ze třídy, přijde o prémie! Možná vám to zachrání život!“
„Není to příliš zbrklé?“ řekl Liška. „Nevíme jistě, co to bylo za řev a výstřely.“
„Lepší se mýlit, než mít zodpovědnost za něčí život,“ utrousil suše ředitel a vyšel na chodbu, aby zjistil o co jde.
„A kdybych se nevrátil, volej policii, že tu máme vraha, teroristu, něco na ten způsob,“ dodal. Nevrátil se. Když se ozval další výstřel, Liškovi se rozklepaly ruce a naklapal na číselníku telefonu policejní linku. Pak masivním ředitelským stolem zatarasil dveře. Byl srab. No a co. Každej jsme nějakej.

Artur odpravil ředitele a chystal se na učitelku z matematiky. Z rozvrhu na nástěnce si zjistil, kde učí. Na učebně číslo dva.
Zdvořile zaklepal a otevřel dveře.
„Jdeš s nějakým oběžníkem? Nebo vzkazem?“ zeptala se učitelka, „Co se to děje? A co je to venku za hluk? Nějaké neplánované cvičení? Že je to jen cvičení?“ V jejích očích se zrcadlila touha po tom, aby Artur řekl ano, je to cvičení, nic neděje!
„Omlouvám se, nic nevím, jako obyčejně,“ řekl Artur s jistou ironií v hlase. Přišel až k ní
a zbraň jí přiložil ke spánku. Chtěl mít jistotu, že bude mrtvá. Učitelka se naposled tázavě podívala na okolní svět, Pak jenom velké PRÁSK! a mozek stékal po stěně. Zamířil RYCHLE na šprty v první lavici. PRÁSK! Šprt to schytal do hrudi, obličejem klesl na lavici
a chrlil krev.
Třída na to hleděla jako na zjevení, a taky že to bylo zjevení samotné smrtky.SATÁÁÁÁN! PRÁSK! Druhému studentu se střela otřela o krk. Krk se otevřel a všichni mohli vidět pulzující tepnu. Zvedl se a šílený bolestí vrávoral ke dveřím. V půlce se mu podlomila kolena a duše se odebrala pryč.
Konečně začala třída hystericky ječet a prchala. Artur znovu střílel.
Mnoho jich zabil.
Co teď? Mohl by třeba zabít učitele fyziky. Fyziku taky z duše nenávidí. Kde teď učí? Číslo dvacet. Tak fajn, číslo dvacet.

V ostatních učebnách slyšeli všechny výkřiky děsu, chrlení krve raněných, střelbu – ale nehnuli se z místa. Řeklo se jim – seďte a oni byli zvyklí poslouchat.
Ve druhém patře potkal na liduprázdné chodbě Artur svou nevyslyšenou lásku – Michaelu. Michaela sice Artura nenáviděla, ale zvědavost byla větší než nenávist, tak se zeptala:
„Co se to tu sakra děje?“
„Já se děju,“ odpověděl Artur, z čehož Michaela moc moudrá nebyla, „co děláš na chodbě? Neslyšela si rozhlas? Nikdo nemá vycházet.Kvůli mě.“
„Vím, ale my máme samostudium na trojce a mě se strašně chtělo.“
„Vždycky jsem se chtěl alespoň jednou pomilovat s dívkou,“ vzpomněl si Artur, ale nahlas to neřekl.
„Tak nic, já jdu zpátky,“ řekla Michaela, „abych z toho neměla průšvih, že jsem na chodbě.“ Alespoň si šáhnout na prso. Nikdy si ještě nesáhl na prso.
„Michaelo, počkej.“
„Co je?“
Přišel k ní a šáhl si. Hmatal sice na podprsenku, ale i to ho vzrušilo.
„Co to děláš?“
Nikdy ještě nesáhl holce mezi nohy. Rukou prošmátral klín.
„Ses posral ne? Kurva, to si ještě nikdo nedovolil!!!“
Vytáhl na ni pistoli.
„Michaelo. Vždycky jsem tě miloval. A nechci tě zabít. Jenom bych tě chtěl vidět nahou.“

Až teď pochopila, co myslel tím „já se děju“.

Mířila na ni pistole. Smrtonoš. Satan. Osud. Bůh.  
„Chceš mě vidět nahou?“
„Ano.“
„Myslíš to vážně? Neděláš si srandu?“
„Zabil bych pro to. Ta pistole není hračka. Věř tomu…“

Svlékla se. Byla krásná. Šáhl si znovu na prso, tentokrát už na obnažené. Bylo to ještě lepší. Políbil ji. Neodvážila se vzdorovat. A myslela, že přijde to nejhorší – a přišlo.
„Lehni si tady na podlahu,“ poručil jí Artur.
„Ne,“ řekla.
„Lehni si.“
Michaela couvala, až došla do rohu a nacpala se mezi dvě stěny, které ji obklopovaly, jako by ji měly ochránit.
Artur pochopil, že musí použít násilí. Teď už je to stejně všechno jedno.
Stáhl ji k sobě, položil, byla jako hadrová panenka, ubrečená a křičící. Roztáhl ji násilím nohy a pronikl do ní. Byl hned hotov.
„Chci, abys věděla, že jsem tě miloval. A budu tě vždycky milovat.“

„Tak jsem přece jenom ztratil panictví,“ přemýšlel Artur, „a to jsem myslel, že to nikdy nepřijde. Přišlo. I když jinak, než jsem si to vždycky představoval. Musím zabít fyzikáře.“ Šel na dvacítku vykonat popravu. Učitel tam nebyl (právě klepal na dveře ředitelny – chtěl zjistit, co se děje – a zástupce Liška z toho klepání dostával zimnici).
No nic, tak alespoň postřílí studenty.
Namířil na dívku s velkýma modrýma očima. Díval se do těch očí. Do těch nádherných očí. Proč by měl zhasínat takové nádherné oči? Dnes už bylo hodně mrtvých. Vzal s sebou do pekla dost duší. Stačí to dokonat – zabít sebe. Zastřelil  kluka za tou dívkou, jeden ze studentů uprchnul přes otevřené okno a celá třída následovala jeho příkladu.   Skákali ze třetího patra. Deset studentů se zranilo lehce, osm těžce a dva zemřeli.

 
Artur šel k automatu na cukrovinky, rozbil sklo a vzal si jedny chipsy a tabulku čokolády.
Sedl si a opřel se o zeď a dal se do jídla.
Dojedl a vložil si pistoli do úst. Zabít se na chodbě? Málo stylové. Půjde do školní knihovny. Vezme si do ruky knížku Bukowského a pak se zastřelí.
Jaromír poslouchal – všude bylo ticho. Artur mu jenom prostřelil stehno. Bolest šílená. Silně krvácel.
„Musím se nějak zachránit, musím se nějak zachránit. MUSÍM SE NĚJAK ZACHRÁNIT!“ – to byla jediná myšlenka, na kterou se dokázal soustředit. Zkusil se postavit.
Au!
Ne, to nejde. Bolest je moc silná. Zbývá se plazit. Směrem k východu. A doufat, že si  ho ten šílenec Artur nevšimne.

Ze zadního vchodu vrazila do školy policie. Potichu, aby Artura překvapila. Mnohým policistům bylo šoufl, když procházeli školou. Tolik mrtvol pohromadě ještě neviděli. Tiše evakuovali přízemí. Speciální jednotka zatím hledala Artura.

Artur se tedy mezitím odebíral do školní knihovny a všiml si plazícího se Jaromíra. Jaromír si ho všiml taky.
Neuměl žádnou modlitbu.
Ale sepjal ruce.
“Ježíši, Ježíši Kriste, můj spasiteli, Bože, potřebuji tvoji pomoc, Kriste!“
Obloha se neotevřela a žádný blesk nezabil Artura.
“Kriste … když na mě sereš, aspoň nechcípnu jako pes, ale vydrápu mu oči, prokousnu mu tepnu!“ zašeptal nakonec.
Plazil se směrem k Arturovi s úmyslem, že ho zabije. Bylo to ale více než směšné – neměl čím a stejně, než by se k němu doplazil, stačil by být zastřelen nejméně desetkrát. Ale lepší, než chcípnout – jak pes. Prsty zatínal do linolea a posunoval se k němu rychlostí půl metru za minutu.
“Jardo! Ty žiješ?“ neskrýval své překvapení Artur. „Ale hodně krvácíš! Ne! Ty musíš přežít! Zachráním tě!“
Přišel k Jaromírovi, ten sebral poslední síly a chtěl po Arturovi skočit, aby ho povalil. Ztratil ale už moc krve – jenom křečovitě pohnul svým vysíleným tělem a omdlel.
Artur ho vzal za ruce a táhl ho pryč, před školu, tam už určitě čekají policajti a zdravotníci, ti ho zachrání! Musí přežít! Musí přežít!

Najednou řev: „Policie! Odhoď zbraň!“ ze všech směrů.
Speciální jednotka našla to, co hledala.
„Zachraňte ho,“ vydechl Artur.
„Jak se jmenuješ?“ vyštěkl policajt.
„Artur Vyložil.“
Mezi policisty to zašumělo. Je to on. Ten grázl. Ta svině Ten hajzl. Jeden z poldů vytáhl fotku a porovnal ji s ním. Teď už je to jisté.
„Polož si zbraň k nohám!“
Artur to neudělal. Přitiskl si ji ke spánku a vystřelil. Problémy naráz zmizely.  

Artur se probudil z tohoto snu celý zpocený. Slyšel zvuk sprchy. To jeho otec si jako každé ráno dopřával dávku hygieny. 

Artur vešel do ložnice a namátkou vytáhl jeden šuplík. Pod prádlem byla pistole. Překvapilo ho to, vůbec nevěděl, že jeho otec nějakou vlastní. Přemýšlel, jestli má odvahu udělat to, co viděl ve snu. Po dlouhém přemítání zjistil , , že ne a šel do kuchyně posnídat.